Naše štěně Leonberger
Před pár dny tomu byl rok, co sdílíme naši venkovskou domácnost s 50kg leonbergřicí Hany (pracovně Hanka). A Hany je takový přírodní úkaz, že si zaslouží samostatný článek. Pokud přemýšlíte o tom, že si pořídit štěně leonbergera, tak neváhejte a určitě čtěte dál. 🙂
Co nám první společný rok štěněte dal (a taky vzal)?
Když jsme se před rokem a půl rozhodovali, jakou hlídací posilu si k naší borderce Merrynce na statek pořídíme, absolutně jsme netušili, co si na nás osud vlastně připraví. Leonberger nás oslovil svojí povahou, miluje svoji rodinu, další zvířata, ale zároveň dokáže budit respekt. Bingo! Prostě přesně rasa pro nás. Hrozně jsem se těšila, až si tu malou nevinnou kuličku přivezeme domů. Odjezd štěňátka oplakala celá rodina – Hanky maminka, sestřička i samotní chovatelé. Až na Hanku. Ta během vteřiny zapomněla, že jede s cizími lidmi od mámy pryč a vesele si vymýšlela zábavu. Neznám živočicha, který by měl sám sebe tak rád. Je to prostě šťastný tvor a pokud by někdo měl koučovat sebelásku, měla by to být jednoznačně Hany. (hešteg #MilujseJakHanka)
Štěně v bytě aneb kdy přestane doma konečně čůrat?
Čekaly nás ještě dva měsíce na sídlišti v bytě 2kk, než jsme se mohli odstěhovat na statek. 2 měsíce ve 4.patře bez výtahu, s průtokovým ohřívačem, který přibíral, kadil, čůral a rostl před očima (a to doslova). Ze sedmi kilového štěňátka se rychlostí blesku stával dvacetikilový medvěd a nošení do schodů přestala být sranda. Ten pohled na schodiště v přízemí asi nikdy nezapomenu. Ve druhém patře jsem už mívala na krajíčku. Byla nepředstavitelně těžká a každým schodem snad ty kila přibývaly. Hany si z toho ovšem hlavu nedělala. Nechala se vynést, po otevření bytu došla vylít vodu a nejlíp udělat hromádku(y) do obýváku. A hlavně! S úsměvem! Život je přece jedna velká sranda.
Soužití dvou psů
Nejtěžší to s malým šikanátorem ovšem měla a má naše Merrynka. Hany dodneška neví, že má o dost kilo víc a že se na Merry nesedá, nešlape a ani nelehá. Že Merry není zvědavá na její okusování a oblizování, žižlání a ani těsně vedle ní nechce spát na pelíšku. Hanka jí ale prostě miluje. A nemůže si pomoc.
Pes nejlepší přítel člověka
I když mě dokáží neskutečně naštvat, protože na procházkách sežerou kde jakou mršinu, bobky, bordel, zbytky jídla, nutí mě za nimi v 8.měsíci sprintovat, protože se jen tak rozhodnou běžet za srnkou přes silnici, že Hanka při otevření kufru u auta hrdě čeká, až jí tam vysadím, protože sama přece nebude nastupovat, když si může počkat na výsadek, u kydání je musím denně odhánět od koňských bobků, kterých se stejně přežerou dosytosti i tak, každý ráno mám Hanku na ramenou a vyskakujíc se mi snaží oblíznout celý obličej (v tu chvíli člověk hlavně nesmí přemýšlet, co den před tím všechno sežrala), přes chlupy kolikrát ani nevidím a o čistým oblečení si můžeme nechat jen zdát.. Tak si stejně nemůžu pomoc, ale bez nich by byl ten život tak prázdný a nudný. Milují nás bezmezně se špatnou i dobrou náladou, nevadí jim, že jsem si týden nemyla vlasy a že chodím v nehezkých holínkách a oslintané bundě. Nesoudí, nepomlouvají a vždycky když je třeba, jsou připraveni tu pro nás být. A to za tu omatlanou a chlupatou bundu prostě stojí!
Takže i přes to všechno zničené a oslintané – DÍKY holky, ŽE VÁS MÁME!
Sledujte náš příběh života na venkově na našem Instagramu, Facebooku či YouTubu!
